Jak si konflikty a stres z práce nepřenášet domů

Musíme paralelně zvládat hned několik životů. Osobní, pracovní a většina z nás i rodinný. To s sebou samozřejmě přináší stres, nedostatek času a přetíženost. Když nestíháme, obvykle to odnáší náš osobní život. Neumíme totiž většinou myslet sami na sebe, nejsme tak vychovaní. Přece si nesednu a nezačnu meditovat, když toho musím tolik udělat. Všechno ostatní nám připadá důležitější než my sami. Jenže jak dlouho pojede vaše auto, když nezastavíte, abyste nabrali palivo nebo dobili baterii? I my potřebujeme dělat zastávky, zpomalovat a najít si čas na rituály.

Vědomé přepnutí mezi prací a osobním životem 

Slovo rituál má dnes možná příliš ezoterický nádech, klidně tedy můžeme užívat jiné termíny, třeba zastávka, přepnutí nebo přechod. Každopádně jde o pravidelnou aktivitu, kterou zařadíte do svého denního režimu a kterou budete provozovat mezi pracovním a osobním/rodinným životem. Nabízí se třeba cesta domů, kdy si zrekapitulujete svůj pracovní den, uzavřete ho a další myšlenky na nedodělky, schůzky atd. necháte na zítra. Nebo si můžete po cestě vybrat jedno místo, kde se vědomě přepnete. Pro mě to třeba byla alej před dcerčinou školkou, kde jsem se pokaždé zastavila a opravdu zhluboka a nahlas vydechla. Představila jsem si při tom dceru, vybavila jsem si hezké chvíle, které spolu odpoledne strávíme, a pokračovala jsem v cestě s jinou náladou a energií. Zrovna tak se však klidně můžete přepnout až doma. Někomu funguje například desetiminutový až půlhodinový klid bez mluvení, kdy třeba medituje nebo jen tak sedí a vnímá svůj dech. Všechny tyto aktivity by vás měly dostat do klidového stavu (nazývaného DMN), kdy mozek zdánlivě nepracuje. Paradoxní přitom je, že sice o ničem nepřemýšlíte, ale přesto vás často napadnou odpovědi na otázky a témata, která máte dlouho v hlavě a se kterými nedokážete pohnout.

Pojmenujte, co se děje

Další jednoduchou technikou, jak alespoň do určité míry zpracovat emoce a nepřenášet si je do svého druhého života, je pojmenování stresové situace. Zkuste si ji sami pro sebe pokud možno neutrálně popsat. Co se vlastně stalo? Přiřaďte k ní svoje emoce, co to s vámi udělalo. Jak se cítíte? Je to zlost? A zlobíte se, protože jste bezmocní, vyčerpaní, smutní nebo ukřivdění? Většinou zjistíte, že emocí máte v sobě spoustu. K jejich zmapování doporučuji skvělou knihu Marshalla B. Rosenberga Nenásilná komunikace, případně se podívejte na web spolku NVC Brno. Když emoci dokážete pojmenovat (ideálně nahlas) a neodsuzujete se za ni, alespoň částečně nad vámi ztratí svou moc. Zároveň byste si měli uvědomit, že každá emoce je důležitá, protože se nás snaží na něco upozornit a někam nás posunout. Je vlastně něco jako kontrolka v autě, která nám říká, že bychom měli něco udělat.

Přemýšlejte a domýšlejte

Když máte své emoce zmapované, snadněji postoupíte k dalšímu kroku. Uvědomte si, co potřebujete. Co by váš život udělalo hezčí? V těchto chvílích a při těchto odpovědích často zůstáváme ve velice konkrétních a jasných představách. Dovolte si však ptát se sami sebe dál. A co se změní, když to budu mít? Zeptejte se sami sebe dvakrát, třikrát, klidně i pětkrát. Na konci nejspíš najdete trochu jinou odpověď, než byste čekali. Já jsem například svému muži říkala, že nemám ráda naše dovolené v Rakousku. Potom jsem chvilku bádala proč a nakonec jsem došla k závěru, že příčina není v destinaci ani v typu ubytování, ale v tom, že tam musím vymýšlet jídlo, které budu vařit, stejně jako to dělám každý den doma. Pomocí této techniky opravdu můžete snáz objevit skutečný původ problému i jeho řešení. A když vidíte novou cestu, rozjasní se vám nálada. Začít můžete třeba tím, že se podíváte na svůj život a řeknete si, jestli jste doopravdy šťastní. Baví vás život v tomto tempu? Co se stane, když zpomalíte o půl hodiny denně? Je to moc? Začněte tedy postupně. Najděte si sami pro sebe alespoň DESET minut. Jednou mi jeden můj učitel řekl památnou větu: „Když nejsi důležitá sama pro sebe, proč bys měla být důležitá pro někoho jiného?“ 

Držím vám palce!