Příběh Sebastiana (33): „Léčba HIV zabrala za pár měsíců, s předsudky se peru dodnes“
- 10 minut čtení

Sdílejte článek:
Prohlížeč není podporován
Doporučujeme Google Chrome

Sdílejte článek:
Jednoho prosincového večera před dvěma lety se na displeji Sebastianova telefonu objevila zpráva od jeho velmi dobrého kamaráda: „Měl bys jít na test HIV.“ Kamarádovi se totiž doneslo, že jejich společný známý, se kterým se Sebastian před několika měsíci párkrát sešel, je HIV pozitivní.
Sebastian na nic nečekal a okamžitě si z e-shopu objednal domácí samotest. Dorazil hned druhý den ráno a když se na něm objevily dvě čárky, přišel obrovský šok a panika. „V tu chvíli se mi celý život obrátil vzhůru nohama. Psychicky jsem se úplně složil, volala se záchranka, a nakonec mě spolubydlící vezla do nemocnice,“ vzpomíná na okamžik, který mu změnil život.
Představa, že jde o nemoc homosexuálů, je dávno překonaná. V roce 2025 bylo v Česku nově zachyceno 293 případů HIV. U 96 z nich, tedy u téměř třetiny, došlo k přenosu při heterosexuálním sexu a takových případů podle Státního zdravotního ústavu setrvale přibývá. Mezi nově diagnostikovanými bylo 59 žen.
Zdroj: Státní zdravotní ústav
Samotest bývá jen prvním varováním, výsledek je nutné vždy potvrdit laboratorně. Sebastian nedokázal čekat se založenýma rukama, proto hledal okamžitou pomoc, kde se dalo. HIV centrum v nejbližší nemocnici už ten den nové pacienty nepřijímalo, ale záchranné lano mu podali v Domě světla České společnosti AIDS pomoc, kde jej přijali i po otevírací době. Následoval rychlý test z prstu, odběr žilní krve a odeslání vzorku do Národní referenční laboratoře. Verdikt se bohužel potvrdil.
První týdny byly vyčerpávající. Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek. Mezi nimi i vzpomínka na srpnový pobyt v Americe a podivná zimnice, kterou tehdy přešel s tím, že jde o obyčejnou letní chřipku. Ve skutečnosti šlo zřejmě o primoinfekci – akutní, první reakci imunitního systému na vstup viru do těla. U mnoha lidí se projeví právě jako lehčí viróza a rychle odezní, u jiných proběhne zcela bezpříznakově. Proto se na příznaky po rizikovém kontaktu nedá spoléhat. Jedinou jistotu přináší jen testy.
Mučivé čekání na definitivní potvrzení diagnózy proměnil Sebastian v horečnaté studium. Ponořil se do odborných lékařských článků, zkoumal strukturu viru a mechanizmus, jakým napadá buněčné jádro. Povrchní poučky z internetu mu nestačily. „Hlava mi jela na plné obrátky. Teprve když jsem do detailu pochopil, co přesně se v mém těle odehrává, dokázal jsem trochu uklidnit rozbouřenou mysl,“ popisuje Sebastian.
Snad ještě horší než obavy o vlastní zdraví byl ale strach z toho, jak zprávu přijme jeho rodina a nejbližší. Jako první se svěřil tetě, své dobré kamarádce a kolegyni z práce, které samy poznaly, že se s jindy veselým mladým mužem něco děje. „Teta mi překvapivě řekla, že se jí ulevilo, protože čekala, že to bude něco horšího, třeba rakovina v pokročilém stádiu. Vlastně jsem si uvědomil, že měla pravdu – existují i horší nemoci. Dost se mi tím ulevilo,“ vzpomíná Sebastian.
U maminky byla cesta k přijetí diagnózy milovaného syna složitější. V mysli se jí okamžitě vynořily temné obrazy z 80. a 90. let, kdy diagnóza HIV znamenala neodvratný rozsudek smrti. Trvalo delší dobu, než situaci vstřebala a zjistila, jak obrovský skok medicína od té doby udělala. „Řekl jsem jí to tenkrát neuváženě, úplně nepřipravený. Kdybych mohl čas vrátit, měl bych v ruce třeba přehlednou brožuru nebo jasně sepsané body o tom, co dnes nemoc znamená,“ přiznává Sebastian otevřeně.
Ponižující zkušenost z pracovní prohlídky byla pro Sebastiana přelomová. Řekl si, že už odmítá mlčet. Propojil se s Lukášem Němcem, iniciátorem projektu pro destigmatizaci osob žijících s HIV. V rámci odborných pracovních skupin mapují, jak se lidé žijící s HIV cítí v českém zdravotnictví a sociálních službách. Jejich cílem je, aby už žádný pacient nemusel zažívat diskriminaci a odmítnutí. Sebastian zároveň shromažďuje data o informovanosti veřejnosti.
Aby bylo možné shromáždit co nejvíce dat, která následně pomohou zlepšit informovanost veřejnosti i odborné společnosti ve zdravotnictví, zapojte se i vy do průzkumu „Znalosti, prevence, postoje a stigmatizace HIV v České republice“.Výsledky mohou sloužit jako jeden z podkladů pro další odbornou práci a diskusi o tom, jak vytvářet prostředí, ve kterém mohou lidé žijící s HIV žít bez zbytečného strachu ze stigmatizace a diskriminace a se stejnou důstojností a možnostmi jako ostatní.
Zapojit se může každý, zabere vám maximálně čtvrt hodiny vašeho času a pomůžete tím dobré věci.
V HIV centru Nemocnice na Bulovce se Sebastiana ujala MUDr. Barbora Králíčková, k níž dodnes chová hluboký respekt a vděk. Léčbu zahájil dvěma tabletami denně. Pravidelné kontrolní odběry každé dva až tři měsíce podrobně mapovaly hladinu viru i stav imunitního systému. Sebastian s nadsázkou říká, že o svém těle nikdy nevěděl tolik co dnes.
Moderní antiretrovirová terapie však vyžaduje disciplínu. Léky se musí užívat v přesný čas. „Každé ráno jsem stál v koupelně, díval se na dvě pilulky ve své dlani a v ten moment jsem si vždy uvědomil, že virus HIV se už navždy stal mou součástí. Ta chvíle mě vždy vrátila zpět k úzkostem,“ přiznává.
Léčba se naštěstí vyvíjela dobře. Už po čtyřech měsících dosáhl tzv. nedetekovatelné virové nálože. To v praxi znamená, že krev obsahuje tak nepatrné množství viru, že je laboratorně nezachytitelný – a člověk jej tak nepřenáší ani při nechráněném sexuálním styku (pravidlo U=U neboli N=N: Nezachytitelný = Neinfekční).
Postupně přešel na jednu tabletu denně a dnes dochází každé dva měsíce na aplikaci injekcí. Týden po injekci sice cítí bolestivost v místě vpichu a musí vynechat svůj oblíbený box, psychická úleva je však nepopsatelná. „Konečně zase dýchám svobodně. Nemusím si každý den připomínat svou nemoc a nikomu nemusím odpovídat na všetečné otázky: Co to bereš za léky?“ přiznává Sebastian. Měl vlastně štěstí v neštěstí, protože jeho nákaza byla odhalena jen pár měsíců od přenosu, dříve, než virus stihl nevratně zdevastovat imunitu. Dnes může díky tomu žít plnohodnotný život bez fyzických limitů. Největší bariéry však zůstávají v oblasti seznamování a navazování důvěrných vztahů a bohužel se setkal i s různými předsudky.
Přiznat pravdu svým blízkým je jedna věc, ale jít se svým příběhem ven na veřejnost je ještě obtížnější krok. Mluvit otevřeně o životě s diagnózou HIV se Sebastian odhodlal poté, co na vlastní kůži zjistil, jak zakořeněné stále zůstávají některé předsudky ve společnosti. S nepříjemnostmi se střetl třeba při hledání práce.
Ucházel se o práci s dětmi, prošel výběrovým řízením a zástupci organizace s ním byli spokojení. Při povinné vstupní lékařské prohlídce si však lékařka všimla v dokumentaci jeho diagnózy. Ve vteřině se atmosféra v ordinaci proměnila. Lékařka změnila tón hlasu a striktně vyžadovala další posudky i potvrzení o nulové virové náloži. Sebastian doložil vše, co měl, přesto práci nedostal. „S tak odsuzujícím přístupem jsem se do té doby nikdy nesetkal,“ vzpomíná na bolestivé odmítnutí.
Tiše se vytratili i někteří z přátel, smířit se musel také s tím, že si o něm jiní za zády šeptají. „Zjistil jsem, že se o mě třeba rozhlašuje, že umírám na AIDS. Je to absurdní, ale už mi nezbývá než se nad těmito drby pousmát,“ říká. „Ze dne na den jsem se přece nezměnil v nějakou nebezpečnou příšeru. Jsem to pořád já. Ten stejný člověk se všemi svými sny a hodnotami. Veškeré stigma ve společnosti vyvěrá jen z neznalosti,“ zdůrazňuje Sebastian.
Dnes se Sebastian potkává s dalšími lidmi s podobným osudem. „Jsou mezi nimi homosexuálové i heterosexuálové. Řada z nich nežila promiskuitním životem, nehazardovali, ani nevyhledávali riziko. Často zaplatili vysokou cenu za jediný „úlet“. Stačila sekunda, jediná neopatrnost. HIV nesouvisí s vaší orientací ani s tím, kolik jste měli v životě partnerů nebo partnerek,“ říká Sebastian, který sám doplatil na svou důvěru. Bývalého partnera, který ho nakazil a o nákaze mu ani neřekl, už zpětně nekonfrontoval. „Nic bych tím stejně nevyřešil, nemělo to smysl. Zpočátku jsem samozřejmě cítil velký vztek, ale byl jsem tím vším tak vyčerpaný, že jsem nechtěl plýtvat energií tam, kde by to bylo stejně zbytečné,“ dodává.
Statistiky dávají Sebastianovi za pravdu. Zatímco v 80. letech se HIV spojovalo hlavně s úzce vymezenými skupinami, dnes se v Česku šíří napříč populací a u heterosexuálního přenosu přibývá případů nejrychleji.
👉 Právě mlčení a zatajování pomáhá šířit pohlavní nemoci. O tom, proč jejich výskyt v dnešní společnosti stoupá, si můžete přečíst v článku Proč jsou pohlavní nemoci dnes běžnější.
„Šel jsem s kůží na trh a odhalil své nejniternější soukromí. Ale když mi pak píší neznámí lidé, že jim můj příběh pomohl, vím, že to má obrovský smysl,“ říká. Nezapomněl na paralyzující osamělost prvních dnů po verdiktu. Proto se také snaží pomoci se vznikem ambasadorské služby – systému, díky němuž by si čerstvě diagnostikovaný člověk mohl promluvit s někým, kdo si touto cestou sám prošel a ví, jak bolí první kroky.
Bezpečnou podporu lidem s HIV dnes nabízí například komunitní skupina Kontakt+.
Anonymní a bezplatné testování nabízejí CheckPointy České společnosti AIDS pomoc. Ucelený přehled testovacích míst napříč ČR najdete na portálu hiv-testovani.cz. Obrátit se můžete také na svého praktického lékaře, dermatovenerologa nebo přímo na odborné HIV centrum.
👉 Jak se účinně chránit bez mýtů a strachu? Přečtěte si článek Prevence bez předsudků.
HIV už dávno není ortelem smrti. Je to léčitelná diagnóza, se kterou se dá žít dlouhý, naplněný a šťastný život. Čím dříve pravdu poznáte, tím pevněji třímáte svůj osud ve vlastních rukou. Pokud vám test vyšel pozitivní, nezůstávejte v tom sami. Lékaři v HIV centrech, poradci ČSAP i lidé jako Sebastian vám mohou pomoci jít dál.
Je podnikatelem a aktivistou, který se rozhodl veřejně promluvit o svém životě s HIV. Angažuje se v pomoci lidem se stejnou diagnózou. Podílí se na projektu Férová péče, který se zaměřuje na zlepšování péče, podmínek a prostředí pro lidi žijící s HIV. V této oblasti spolupracuje také s Českou společností AIDS pomoc (ČSAP). Realizuje vlastní výzkum s názvem „Znalosti, prevence, postoje a stigmatizace HIV v České republice“, jehož výsledky by rád využil jako jeden z podkladů pro další odbornou práci a diskusi o tom, jak vytvářet prostředí, ve kterém mohou lidé žijící s HIV žít bez zbytečného strachu ze stigmatizace a diskriminace a se stejnou důstojností a možnostmi jako ostatní.