
Vltava Run je týmový závod. Znamená to, že vzdálenost zhruba 360 km ze šumavského Zadova do pražského Braníku si mezi sebe rozdělí až dvanáct běžců a ti se na trase střídají. Celá akce je tím pádem logisticky hodně náročná na přejezdy na různá předávací místa. Letos se přihlásilo okolo tří stovek týmů o různém počtu závodníků. Náš tým jich má dvanáct rozložených do tří aut.
Na Šumavu přijíždíme v pátek večer a přespíme v hotelu na Srní, abychom se před během vyspali. Vyšel na nás start v půl sedmé ráno. Pořadatelé plánují startovní pořadí jednotlivých týmů podle průměrných časů na 10 km. Z těchto dat vzniká časový harmonogram, který pomáhá předcházet tlačenicím na předávkách. První závodníci vybíhají na trať zhruba ve čtyři ráno.
Den první – omámená endorfiny
Na Zadově se po loukách válí mlha a lehoulince prší. Prostě typické šumavské počasí. Mám štěstí, že jsem v prvním autě, takže se pro tentokrát vyhnu nočním úsekům a užiju si přes den krásnou šumavskou krajinu. Z naší posádky vybíhám jako čtvrtá. Vyšel na mě příjemný úsek z Kubovy Hutě až do Lenory. Většinu času běžím z kopce a udělám si tady dokonce i svůj osobák – deset kilometrů za 52 minut.
Jeden parťák z týmu konzultoval strategii pro Vltava Run se známým trenérem Milošem Škorpilem, který mu poradil, ať první etapu běží na pětasedmdesát procent maximální tepovky, druhou na nějakých osmdesát až devadesát a poslední na sto. Jenže já si to takhle v hlavě nedokážu nastavit a stejně všechno běžím na dřeň. Po svém prvním úseku mám proto trochu strach, jestli jsem to nepřehnala, ale i ten druhý dám překvapivě docela v pohodě, i když skoro celý vede do kopce. Po doběhnutí ještě celá omámená endorfiny bujaře vyprávím kolegům, kolik závodníků jsem v těch kopcích předběhla. Dobrá, byli tři, ale pocitově tak dvacet.
Jak jsem se na Vltava Run připravovala
S tréninkem na květnový závod jsem začala na konci ledna. Na první dva měsíce jsem si pořídila online tréninky do sluchátek. Moc jsem nevěděla, co od toho čekat, ale předčilo to mé očekávání. Díky kurzu jsem si osvojila správné běžecké návyky, které zahrnují dostatečné rozcvičení i závěrečné protažení. Běhala jsem minimálně 3krát týdně a postupně navyšovala délku tréninkové trati. Bydlím v kopcovité krajině, což bylo pro přípravu na Vltava Run přímo ideální. Běžecký trénink jsem doplnila posilováním, a to minimálně jednou týdně. Osvědčilo se mi pilates. Měsíc před Vltava Runem jsem si ještě cvičně střihla dvanáctikilometrový závod v Brdech. A bylo hotovo.
Den druhý – v půlce mi začaly tuhnout nohy
Druhý den se sice už tak dobře necítím, ale kyselina mléčná mi ještě nestihla udělat ve svalech takový masakr, jak bych čekala. Víc to bude bolet až další dny. Teď si spíš připadám jako v takové divné kocovině, protože jsem v noční pauze před poslední etapou skoro nespala. Říkám si, že se musím nějak nabudit, nakonec to však náhoda udělá za mě. Běžím jako druhá, takže mě kluci v klídku dovezou na místo předávky. Stojím tam, rozcvičuju se, ale kolega, kterého jsem měla střídat, pořád nikde. Po pár minutách volá, kde jsme, a my zjišťujeme, že jsme si spletli stanoviště. Začíná závod o čas. Když po 15 minutách dorazíme na správnou předávku, jsem probraná až moc. Sprintuju z auta, okamžitě vyrážím na trať a napálím tempo už od začátku. Nechci ostatním zkazit celkový čas, takže si ze začátku neuvědomuju, že jsem už docela „použitá“. Dojde mi to, až když se přede mnou objeví prudká stráň, kde i přes prvotní ambice musím na chvíli přejít do chůze.
Asi v půlce jedenáctikilometrové trasy mi začnou tuhnout nohy. Připadá mi, že běžím příšerně pomalu, ale nakonec to byl jen subjektivní pocit, protože i svůj poslední úsek zvládnu do hodiny. Vybíhám poslední kopec nad Solenicí a přede mnou se otevře nádherný výhled na Vltavu a přehradu. Čeká mě finiš z kopce. Polykám poslední desítky metrů a jsem strašně hrdá a dojatá. Tenhle závod je totiž speciální v tom, že nejde o individuální výkon, ale že běžíte za celý tým a s celým týmem. Krásně to také završil nesmírně emotivní moment, když jsme se nakonec všichni sešli v Braníku a těch posledních sto metrů do cíle jsme uběhli společně s posledním závodníkem našeho týmu.
Ptáte se, jestli si to chci zopakovat? Bez váhání! A příště se ráda vrhnu i na ty noční úseky.
Mohlo by vás také zajímat

Sdílejte článek: